Zásady a poslání

Vždyť sám Jigoro Kano charakterizuje svůj systém jak princip nejúčinnějšího využití (maximální efektivnosti) ducha a těla, zatímco staré jiu-jitsu je pouhým využitím této všeobecně platné zásady jen pro obranu a útok. Každý žák trénuje své tělo a rozvíjí - tedy také trénuje - současně svého ducha nacvičováním různých způsobů obrany a útoku. Tak si osvojuje chvaty a zároveň si vytváří podmínky pro jejich provádění a učí se teorii judo.

Jigoro Kano vyjádřil extrakt filosofie svého učení dvěma stručnými hesly: "maximální využiti ducha i těla" a "vzájemné dobro a všeobecný prospěch".

Nejcennější vlastnost judo, všeobecně vyjádřenou zásadu "ju", vykládal Jigoro Kano na tomto příkladě:

"Co vlastně je míněno tou ,jemností' nebo ,ústupností', co to znamená v praxi? Nejlépe je možno to pochopit na konkrétním případě dvou soupeřů, stojících proti sobě, jejichž sílu vyjádříme určitým počtem jednotek. Dejme tomu, že já mám sedm takových jednotek, zatímco můj soupeř je silnější a má jich deset.

Opře-li se do mne silnější soupeř celou svou silou, musím být sa­mozřejmě zatlačen vzad a padnout, i když se budu bránit celou svou silou. Jestliže však místo odporu - tedy tlaku proti soupeřovu tlaku - ustou­pím zpět ve směru, kterým tlačí - přičemž ovšem musím dbát, abych zachoval svou stabilitu - bude soupeř stejně samozřejmě mocně vykloněn vpřed, čímž ztratí rovnováhu.

V této nové pozici, do které jsem ho svým ustoupením dostal, je soupeř o hodně slabší, jistě nikoli proto, že by byl náhle ztratil svou sílu, nýbrž proto, že je vyveden ze stabilního postoje a nemůže tudíž své síly plně využít, takže v daném okamžiku nemůže být jeho využitelná síla vyjádřena původními deseti jednotkami, nýbrž třeba jen třemi jednotkami. A zatím já, zachovávaje si svou stabilitu, zachoval jsem si i možnost plného využití své síly, takže mám k dispozici plných sedm jednotek. Tato nová, uměle vytvořená situace mi tedy přináší velkou výhodu neboť jsem svého silnějšího soupeře oslabil do té míry že k jeho překonání mi stačí dokonce jen polovina mé síly, neboť polovina z mých sedmi jednotek je víc než tři jednotky, kterými je v daném okamžiku vyjádřena soupeřova síla.

Mám-li v případě ohrožení jiným soupeřem více síly než on, mohu samozřejmě proti jeho síle prostě postavit svou sílu a překonat ho pouhou převahou své síly. To však by z hlediska judo nebylo správné, neboť bych musel užít většiny nebo dokonce celé své síly. Chci-li tedy bezpečně a ekonomicky překonat jakéhokoli soupeře, budu vždycky postupovat jako v prvním případě a nejdříve ustoupím, povolím útočníkově síle, abych ho oslabil a teprve potom přejdu do protiútoku, neboť tímto způsobem vítězím nejbezpečněji a s nejmenší námahou - což přesně odpovídá zásadě maximální efektivnosti.

Ovšem judo není ve své sebeobranné části jen takovým uplatněním zásady ústupnosti, jak jsme tu o ní mluvili, neboť v sebeobraně nemůžeme spoléhat jen na toto ustoupení v zájmu vítězství, nýbrž musíme přecházet do protiútoku, pří němž používáme i úderů, kopů, páčení atd. To ovšem jsou - na rozdíl od oné "ústupnosti" - způsoby přímého útoku, třebaže je vyprovokován útočníkem, takže vlastně jde o protiútok. Ovšem i v takových případech je správné - pokud to situace dovolí - využít oné zásady takovým způsobem a v takové míře, jak to určití případ dovolí, neboť pak i za těchto podmínek útočníka nejdříve alespoň do jisté míry oslabím, abych k jeho překonání nemusel využívat nadměrné množství své síly.

Občas se ovšem stává, že útočník uchopí moje zápěstí nebo mne obejme kolem trupu, jak si mám v takovém případě počínat, abych prostě nestavěl proti jeho síle pouhou svou hrubou sílu? Právě vysvětlená a zdůvodněná zásada ustoupení tu přece nemůže platit, z čehož je zřejmé, že se tato zásada - přes svůj nesporný význam - nehodí pro absolutně všechny situace, které mohou vzniknout.

Zde platí zásada využití duševních i tělesných vlastností tak, aby bylo dosaženo co nejlepšího výsledku, tedy zásada maximální efektivnosti. A správné judo není ničím jiným, než dokonalým využitím této všeobecné a vždycky platné zásady v obraně i útoku!"

Tolik říká na vysvětlenou profesor Jigoro Kano. Slova "maximální efektivnost" a tato zásada maximálního využiti všech svých vlastností nejsou ničím novým a Jigoro Kano je dobře znal. Bylo však třeba mnoha let studia a tréninku judo, než dospěl k správnému a plnému pochopení této zásady.

Své sportovní poslání plní judo stejně dobře jako i jiné sporty: zdokonaluje a upevňuje zdraví, rozvíjí tělesně i duševně. A kromě toho nám pomáhá získat pro život správná měřítka a názory, které mají daleko k sobectví, a tak umožňuje těm, kdož si je osvojili, stát se i dobrými členy lidské společnosti.

A navíc nám judo dává ještě něco, co rovněž není k zahození: neviditelnou zbraň, kterou se v případě potřeby můžeme ubránit i da­leko silnějšímu nepříteli, nepříteli ozbrojenému, nebo dokonce i více nepřátelům, a učí nás, jak správně a morálně této zbraně používat. Tento význam nebyl dosud plně doceněn.

Základní princip judo, jak jej vyložil profesor Kano, je možno nalézt už ve staré orientální filosofii ve statích, hovořících o různých asketických cvičeních. Učíme-li se chvatům, jimiž je možno se ubránit proti všemožným útokům silnějšího, a třeba i ozbrojeného útočníka, musí se jednat o chvaty velmi účinné. Nacvičovat je tak, aby při nácviku nebyl nikdo zraněn, předpokládá mimo jiné též dokonalé sebeovládání každého cvičence. Být vždycky pánem sebe sama, to je velké umění, které má nesmírnou cenu nejen ve sportu, ale hlavně v praktickém životě. Ovšem ocenit takové sebeovládání nedovede, každý a plně pochopit smysl toho všeho, co jsme si tu právě řekli o stěžejních zásadách judo, je možno až po dlouhé řadě let studia.

Jigoro Kano řekl, že konečným cílem judo je přimět každého judistu k tomu, aby zdokonaloval sebe sama a tím přispěl k zdokonalování celého lidstva. Tato snaha ovšem může dojít svého ušlechtilého cíle jen dlouhým a vytrvalým studiem judo, neboť by jistě bylo vyloženě směšné se domnívat, že tím okamžikem, kdy se stane členem oddílu judo, se špatný člověk změní v člověka dokonalého. Nikdo není doko­nalý snažíme se však zdokonalovat každý sám sebe a současně v tomto smyslu působit i na své svěřence. Zkušenost nás přesvědčila, že to jde.

Dosáhnout tohoto ideálu je tedy konečným cílem studia a tréninku judo, ovšem dosaženo jej může být jen tehdy, jsou-li judisté od začátku svého výcviku správně vedeni a vychováváni. Tak to dělal i sám Jigoro Kano, který například přísně dbal toho, aby jeho žáci neužívali v tělocvičně takových chvatů a metod, které by mohly vést ke zranění spolucvičence, protože nedostatek sebe kontroly a ohledu na druhého jsou v přímém rozporu se zásadami judo. Tak vychovával Jigoro Kano své žáky nejen pro sport, nýbrž i pro život, přičemž se snažil vštípit tuto nejvyšší zásadu judo tak hluboko do jejich mysli, aby se v nich usídlila provždy. Tak musíme i my vést své žáky krok za krokem k správnému názoru na život.

U judistů, kteří vytrvale studují judo a správně je chápou, je skutečně možno pozorovat velký morální vzestup. Pokud se mezi judisty objeví lidé pokřiveného charakteru, buď se po jisté době změní ve svůj prospěch, nebo odpadnou. A to je velmi důležitý výchovný význam judo.